Paderborn

vystoupení Chrise Normana 12. 12. 2006

(autor Světla Syselová)

foto

Paderborn  - Capitol Musiktheater

úterý 12.12.2006,  20 hod.

Po několika měsíční odmlce tu byl další termín Chrisova koncertu, pro mne s trochu překvapivým datem. V září jsem nepochybovala, že opět pojedu, ale čím více se termín blížil, tím více se realizace vzdalovala – nejvytíženější pracovní období v roce, vánoční přípravy…. Když jsem ale na stránkách viděla, že další Chrisův koncert je naplánován až v červnu na ostrově Man, bylo rozhodnuto. V pátek 8.12. jsem odpoledne rychle koupila jízdenku, vyměnila peníze a v pondělí ráno jsem vyrazila do Paderbornu. Cesta byla tentokrát dosti hrozná. Nevím, jestli se projevilo to, že od pondělí platily nové jízdní řády, ale ani jeden vlak nejel načas, všechny měly zpoždění. Již v Drážďanech nastala velká improvizace a do Paderbornu jsem dorazila v 18.35 hod. místo v 16.08. Hotel s rezervací čekal, ale lístek v předprodeji byl fuč. Hotel byl plný Angličanů různého věku, kteří dost dlouho okupovali jediný počítač na recepci, a když jsem se dostala na internet i já a našla jsem informaci, že lístky již nejsou k dispozici, šly na mne mdloby. Noc byla hrozná a ráno jsem stále v předprodeji jako první. I lístek čekal. Uf, to byla úleva.

Den jsem opět strávila prohlídkou pamětihodností tohoto starobylého města, ale zdaleka na mne neudělalo takový dojem jako Nordhausen a Sondershausen. Ale na rozdíl od předchozích měst měli ale v obchodě několik CD Chrise i Smokie.

Večer jsem před halou narazila na povědomé tváře, mezi nimi i Carmen s kamarádkami, které jsem už někde viděla. Nakonec jsme se domluvily, že to bylo v Ludwigshafenu. V 19 hod. otevřeli koncertní sál, který byl moc hezký, vypadal opravdu jako divadlo nebo diskotéka ve stylu secesního Grand hotelu Pupp. Nebyl moc velký, odhaduji k stání max. 1000 osob. My jsme stály v 1.řadě vpravo naproti Joeyovi. Docela dobré místo na focení i natáčení (jedna s Carmeniných kamarádek měla videokameru).

Již první písnička Break Away předznamenala, že repertoár bude trochu jiný než na letních open-air koncertech. Byla jsem vděčná za nové písničky, které jsem na vlastní uši neslyšela. Po následující úvodní Smokie-klasice I´ll Meet You at Midnight, Needles and Pins a Lay Back in the Arms of Someone přišlo Breathless a chvilku na to nádherná Lost in Flight, která mi udělala velkou radost. A nejen mně, sklidila velké ovace u celého publika. Byla to paráda! Amazing bylo rovněž skvělé. Shrnuto - vynechali písničky Alles Klar, Without Your Love, It’s Alright a přidali Break Away, Breathless, Lost in Flight, Amazing,  My Sharona. Chris byl úžasný jako vždy nebo ještě úžasnější? Shannon přišla v nepříliš lichotivém oděvu a vrátila se  k vlasům rovného střihu, v létě jí to slušelo víc. Joey byl roztomilý a milý jako vždy, Axel se až na pár písniček drží spíše vzadu a Dorina není za bicími téměř nikdy vidět.

Martinu jsem tentokrát téměř nevnímala. Pokud by Chris přišel k ní zpívat Turn Right, Turn Wrong, bylo by na ně hezky vidět, ale Chris zůstal vpředu u svého mikrofonu. Trochu se nyní uchýlím k bulváru, osobně ho nečtu a nevrtám lidem do soukromí, ale při této písničce jsem si vzpomněla, že se mě již 2 lidé ptali po shlédnutí této písničky, jestli si nemyslím, že ti dva spolu něco mají. To by mne tedy nenapadlo a odpovídám, že určitě ne, že je to jen divadlo pro diváky.

 Asi po 3-4 písničce vběhli mezi diváky pořadatelé a zakazovali jakékoli focení a natáčení. Byli dost nekompromisní. Jeden z nich běhal po pódiu a tahal kamery i foťáky z ruky, takže jsme je raději schovali. V jednu chvíli mu dokonce Chris podával mikrofon, jestli si nechce taky zazpívat, když tam stojí. Nevím, co si o tom myslel – schvaloval to nebo neschvaloval, bylo to s jeho tichým souhlasem nebo to byla jen aktivita pořadatelů? V každém případě nálada trochu poklesla, kdekdo přemýšlel, jak to udělat, aby alespoň nějaký snímek získal.

Kousek Midnight Lady jsem si nahrála na památku na mobil, ale to už se blížil konec koncertu a najednou se v rukách objevily opět fotoaparáty, blesky lítaly - ať se pořadatelé klidně zblázní.

Ke konci koncertu jsme si uvědomila, že se vzdaluje možnost získat do knihy k ostatním členům i podpis Chrise. Po skončení jsem šla tedy za jedním pořadatelem, zda bych mohla dostat do knihy Chrisův podpis. Ten poslal „slepičku“ za 2.pořadatelem, ten krčil rameny a nechtěl s tím nic mít, a tak jsem chytla kolemjdoucího technika, který se stará Chrisovi o kytary, aby dal tu knihu Chrisovi a požádal ho o podpis. V duchu jsem doufala, že by mohl říci něco jako „tak pojďte se mnou“, ale neřekl…. Za chvíli přišel s knihou zpět a já byla ráda alespoň za to. Mezitím se za mnou utvořila fronta, co že se to děje? Přijde Chris nebo pustí nás dovnitř? Ale už se nedělo nic. Technik odešel a pořadatel dělal dál hluchého. Na závěr jsme udělaly s Carmen a jejími kamarádkami společné foto (Carmen je v růžovém, já v bílém) a šly ven.

Venku postával hlouček dalších věrných fanoušků, kteří se rozhodli dál čekat, protože v oknech horního patra bylo vidět, jak si všichni připíjejí a oslavují, ale „tato“ skupinka šla do svého hotelu a tak i já jsem se rozloučila. Nechtělo se mi přemýšlet ani v němčině, ani v angličtině, chtěla jsem si to probrat česky. A tak jsem pomaličku šla vánočně osvětleným městem do svého hotelu a vstřebávala jsem dojmy. V pokoji jsem si pak prohlížela svoje poklady z koncertu a z některého pokoje zněla Midnight lady….

Ráno jsem se probudila ještě do tmy a svět div se (nebo nediv se) venku opět, jako už mnohokrát po koncertě, pršelo. Jakoby i nebíčku bylo líto, že něco krásného skončilo. Na nádraží jsem si koupila dvoje místní noviny, ale v těch žádná zmínka o koncertu nebyla. Asi se oficiální fotografové a kulturní zpravodajové „projevili“ až později, ale to už já číst nebudu. Cesta zpět začala zase 30 minutovým zpožděním. V Erfurtu jsem při čekání na vlak měla cukání ještě zajet do Sondershausenu, ale protože mne čekalo ve čtvrtek školení v Praze a v pátek v Olomouci, dala jsem přednost postupnému přibližování k Drážďanům, abych se stihla v přiměřených večerních hodinách vrátit do Prahy.

Byl to krásný dárek k vánocům. Nevím, jestli jsem někdy dostala takto dlouhý dárek (koncert trval 1 hod. 50 minut), ale tento si budu pamatovat navždy.

A co přinese příští rok? Doufám, že nebude na koncerty skoupý a budeme moci na nějaký z nich vyrazit za hojné účasti nejen známých tváří našeho fan klubu ale i těch ještě neznámých.

Všem Vám přeji v novém roce mnoho zdraví a osobních i pracovních úspěchů.

Zdraví Vás Světla Syselová

Na závěr kompletní seznam zpívaných písniček:

1.  Break Away

2.  I´ll Meet You at Midnight

3.  Needles and Pins

4.  Lay Back in the Arms of Someone

5.  Breathless

6.  Stumblin' In 

7.  Lost in Flight

8.  If You Think You Know How to Love Me

9.  Baby It's You

10. Living Next Door To Alice

11. Amazing

12. Turn Right, Turn Wrong

13 .Growing Years Medley

14. Sledgehammer

15. Midnight Hour

16. My Sharona

17. Wild Wild Angels

18. Don´t Play Your Rock´n´Roll to Me

19. All Day, All Night

20. Right Time, Wrong Place

21. Midnight Lady

22. Rock & Roll

Nordhausen

vystoupení Chrise Normana 9. 9. 2006

(autor Světla Syselová)

foto

Nordhausen – Benefizkonzert mit Chris Norman

für Kinderhospiz Mitteldeutschland

Datum konání: 09.09.2006 v 18 hod.?

Místo konání:  Nordhausen / Petersberg

Cesta na poslední ohlášený koncert v letošním roce, který měl být zřejmě vzhledem k místu a účelu konání i jeho vrcholem, byla plný zvratů, nečekaných událostí a nevšedních zážitků.

V úvodu ještě podotýkám, že otazník u časového údaje je záměrný, protože čas nástupu Chrise hrál při sobotním koncertu velkou úlohu.

Rozhodla jsem se vyrazit již v pátek ráno, abych si výlet užila. Ve čtvrtek v noci mě však přepadla taková „debka“, že jsem to málem vzdala. Na rezervaci lístku jsem nedostala žádnou odpověď, odpoledne mi odpověděli ze tří „strategických“ hotelů, že mají plně obsazeno, spát jsem šla ve 4 hod. ráno a v 6 hod. byl budíček – nebýt to poslední koncert a nemít tam sraz s Carmen, tak jsem opravdu nikam nejela. Nakonec jsem si řekla, že to zkusím a přinejhorším se vrátím nočním vlakem domů.

Vyrážela jsem opět v 7:22 na Drážďany. I tentokrát proběhla cesta v poklidu, vlaky jely na minutu přesně a ve 14:33 jsem byla v Nordhausenu. Město to bylo na první pohled příjemné. Namířila jsem to do hotelu, který byl 5 minut od místa konání koncertu a 12 minut pěšky od nádraží. Po nepříznivých zprávách z hotelů jsem se totiž rozhodla změnit pojetí cesty a udělat si poznávací zájezd po okolí Nordhausenu. V hotelu jsem uspěla a hned po ubytování jsem se vydala pro lístek. I ten mi drželi, takže 2 životně důležité věci byly zajištěny. Mohla jsem se v klidu vydat do dalšího cíle.

Jen 20 km před NDH je Sondershausen a na mne toto jméno působilo jako Mekka na muslimy, protože to bylo určitě to město, kde v tehdejší NDR před 30 lety v roce 1976 měli Smokie jeden ze svých prvních koncertů v Německu a na jehož záznam stále koukám jako na svatý obrázek. Na místě jsem zjistila, že Sondershausen je starobylé hornické město s rozlehlým zámkem a parkem (zřejmě měli soudruzi v NDR stejnou taktiku jako naši a mládeži v dělnických městech občas nějaké povyražení dopřáli). V historickém středu zůstalo několik více či méně zachovalých starých domů, mezi které se vklínila moderní, a nutno uznat že vkusná, výstavba. Hledala jsem místa, kde se mohly tehdy rozhovory natáčet. Hned pod zámkem jsem našla náměstí, kde bylo takové zábradlí jako na záznamu. Připadalo mi to ale málo a tak jsem další hodinu procházela všechny uličky v okolí, zámecký park, našla jsem i říčku, abych prověřila všechna zábradlí ve městě a hledala několik starších „měšťanských“ domů v řadě. Nic jiného tam není. Zase jsem se vrátila na náměstí, obešla jsem ho kolem dokola a bylo to jasné.

Láďo, všechno se to odehrálo na těchto pár metrech ale z různých pohledů – viz má „panoramatická 3.obrázková sekvence“. Žádný mostík, pouze toto zábradlí nad úrovní chodníku. Tenkrát tam samozřejmě nebyly ty zahradní „stany“ a stolečky.

Smokie se na záznamu představují u zábradlí na 1.fotce. Za nimi je hodinová věž zámku a pseudoantický sloupový altánek - 2.fotka. Hlavu strká Chris do bočního zábradlí na 3.fotce, je to lépe patrné z obráceného pohledu na toto zábradlí na 4.fotce. Překládaný rozhovor s německým reportérem je na fotce č. 5, což je obrácený pohled k fotce č. 1, tenkrát však ten růžový dům měl fasádu zelenou. „Podpisová“ scéna s dospívající mládeží se odehrává na fotce č.6, kde se ulice stačí do oblouku. No a ještě zbývá scéna,, kdy Chris „na něčem sedí“ a kolem něj omladina běží za ostatními Smokie. Tak to seděl na levém sloupku té kašny z 2.fotky uprostřed a všichni prchají po schodech nahoru.

To byl tedy úlovek…!!! Chvíli jsem tam seděla a přemýšlela, zda blízkost Nordhausenu a Sondershausenu je pouhá náhoda nebo si Kinderhospiz v NDH vybral Chris záměrně a zda se tu kruh symbolicky neuzavírá.

Ale byl čas jít na zpáteční vlak.

V NDH jsem se večer vydala ještě na obhlídku čtvrti Petersburg, kde se měl konal koncert. Je to kopec, na kterém stojí zbytky středověké pevnosti a kostelů, jež byly na konci 2.světové války vybombardovány. Mezi těmito renovovanými ruinami stojí nové, spíše postkomunistické než poválečné, školy a obytné domy. Zrovna se konal Svátek světel - Lichterfest se závěrečným ohňostrojem.

Ráno jsem se vydala vlakem do Stolbergu. Tam někde se měl nacházet Wellness-Hotel Schindelbruch, ve kterém měl mít Chris od 10 hod. program s VIP hosty, a tak jsem chtěla prozkoumat terén. Třeba bych se tam posadila na kávičku a pozorovala cvrkot. Stolberg mi vyrazil dech. Úchvatné historické městečko, v podstatě jedna dlouhá ulice v táhlém údolí, kolem nádherně zelené stráně. Na kopci se tyčil hrad, pod ním na stráni gotický kostel a s okolními starými domečky všechno tvořilo nádherný celek. Jsem velký český a pražský patriot, ale tak malebné místo jsem snad ještě neviděla. Prostě pohádka!

Po chvíli jsem došla k věži, kde byla směrovka Hotel Schindelbruch 7,5 km. V tu chvíli jsem pochopila několik věcí, ale podstatná byla ta, že má cesta končí. Potvrdila jsem si to i v infocentru, kde jsem si potvrdila, že k hotelu nejede vlak ani autobus, funguje pouze k nádraží přistavený shuttle-bus pro ubytované hosty nebo taxi. Pokochala jsem se tedy ještě městečkem a kupodivu spokojená jsem se vracela zpět do Nordhausenu. Ještěže tak, alespoň mi zbyl čas na krátký odpočinek před koncertem.

Program večera měl původně začínat v 18 hod., ale již při výdeji lístků upozorňovali, že program začne až v 19 hod. a vstup do areálu je od 17 hod. K bráně jsem přišla v 16.05 a už bylo přede mnou asi 80 lidí. Počasí bylo celé tři dny příjemné, přes den krásně teplo, sluníčko na jasné obloze. Kazily to jen velmi nízké večerní teploty. Při čekání jsem koukala po Carmen a sledovala SMS na mobilu. Zatím se neozvala. Nevzdá to a přijede po pátečním návratu z dovolené?

V 17 hod. otevřeli 2 branky a začali prohlížet tašky, zda v nich nejsou fotoaparáty a kamery. Němci se ale vzbouřili a pořadatelé prohlížení tašek vzdali a soustředili se pouze na vstupenky. U pódia byly už první dvě řady plně obsazeny, a tak jsem zaujala pozici ve 3 řadě téměř uprostřed. Po cestě k pódiu jsme si všimla, že na dvou stolcích mají hodně různých propagačních předmětů, které jsem před tím nikde neviděla, a tak jsem se těšila, jak po koncertu budu utrácet. Rovnou prozradím, že po skončení koncertu nebyl u stolků nikdo a nic.

Rozčarování přišlo z terénu, protože jsme většinou stáli na štěrkopísku, takže po chvíli stání kamínky pěkně tlačily do podrážek. Vlevo, vpravo, vpředu i vzadu stály známé tváře z předchozích koncertů a zase pokynem hlavy zdravily. Německý fanclub byl tentokrát zastoupen hodně početně. Dav houstl a za chvíli jsme stáli jako sardinky, životního prostoru bylo naprosté minimum. Alespoň k nám chlad nedolehne tak rychle.

V 19 hod. nastoupilo představenstvo města a hospizu a po „politických projevech“ konferenciér oznámil, že Chris přijde až ve 20.30 hod. Odezvou mu byla silná nevole publika, ale to nebylo zdaleka ještě všechno. Ještě se měly dít věci …

Pódium bylo sice připraveno s CN band, ale jako prvního hosta ohlásili belgicko-holandskou bluesovou kapelu Tem Shoes a ti si na pódium začali přinášet svoje nástroje. Diváci byli viditelně zaskočeni, buď na ně zapomněli nebo o nich nevěděli, protože většinou byl všude uváděn pouze Chris Norman. Skupina měla zvláštní složení – 2 mladí kluci, 1 střední věk a 3 „staří, opotřebovaní matadoři“ bohémského vzhledu a stejně tak oblečení. Hned při nástupu sklidili od Němců neskrývaný posměch na svoji vizáž. Starší Holanďan nastoupil v tmavém saku, žlutých kalhotách s velkými růžovými tulipány a Němci řvali smíchy. Mě koutky také cukaly, ale když to tak cítí, tak ať si vezme, co chce, hlavně že je čistý. Jeden z mladíků si při hraní zapálil cigaretu. Němci na něj začali křičet, že tam s cigaretou nebude a že musí jít pryč. Odešel tedy dozadu, dokouřil a zase se vrátil hrát… Za začátku je diváci jakž takž poslouchali, ale postupem času jim dávali najevo, že je nezajímají a všichni čekají na Chrise.

Ve 20.30 přišly opět nějaké proslovy patronů dětského hospizu a oznámení, že začátek koncertu Chrise se odkládá na 21.30. Důvod jsem nezaregistrovala. Už jsme nevěděli, jak po 4,5 hodinách stát, záda bolela a tak jsme na si na střídačku sedali na bobky, abychom alespoň trochu změnili polohy. Místo Chrise přišla opět předkapela. Diváci přestali úplně tleskat, pískali, po každém úvodu další písničky volali, že už nic nechtějí, že už stačilo a je toho dost. A i když hráli hezkou hudbu, prostě je neposlouchali, dokonce se mnozí obrátili k pódiu zády. Probrali se jen, když „kouřící“ mladík si dal kytaru za hlavu a takto „pozadu“ hrál krásné a dlouhé sólo. To ještě jednou zatleskali. Nevěřícně jsem koukala a byla jsem v úžasu jak Alenka v říši divů. Říkala jsem si, je toto vůbec možné? Takto se chovat k hostům, kteří nemohou za to, že Chris má zpoždění (nebo je odložen) a oni jen vyplňují dlouhé čekání. Musím říci, že jsem s obavami a velkou zvědavostí čekala, jak přivítají Chrise, zda mají zlost i na něj a vypískají ho za to dlouhé čekání nebo jejich zlost odnese jen předkapela …

Přišlo to ve 21.40 hod. Nejdříve rachejtle, pak CN Band a v zápětí osobně Chris v bílé saténové košili.

Vše bylo zapomenuto. Diváci ožili, křičeli, tleskali, jejich miláček byl tady. NEUVĚŘITELNÉ !

Nebyla bych ženská, kdybych si okamžitě nevšimla, že mu to velmi sluší a že vypadal velmi dobře. Asi se pobyt ve Wellness-Hotelu projevil. Na scéně byl středem pozornosti, ostatní muzikanti stáli v pozadí a v přítmí, většinou všechna světla mířila na Chrise. Byl toho večera hlavní postavou a tomu bylo podřízeno i osvětlení scény. A že si tentokrát dali na světelných efektech obzvláště záležet. Při stejných písničkách byla světelná show zase jiná.

Již tuhlo, ale nám přestala být zima, přestaly bolet nohy i záda. A ten uvítací chorál, který vydržel několik následujících písniček a ozýval se ještě mnohokrát během večera ! Běhal mi z toho mráz po zádech a měla jsem slzy v očích. Tady je tedy silná bašta fanoušků nebo se do středu Německa sjeli fandové ze všech stran. Zase mne napadl ten Sondershausen. Kolik asi tehdejších pamětníků jejich koncertu je teď tady v Nordhausenu?

Chris byl viditelně šťastný, běhal po jevišti jako mladík. Nebo že by zaháněl zimu? Foťáky blýskaly zákaz-nezákaz, každý chtěl mít nějakou památku. Jen s videokamerou jsem si nikoho nevšimla. Manželský pár stojící přede mnou již nevydržel stání a hned po úvodu odešel, takže jsem se dostala do 2.řady před Chrise. Na koukání to bylo skvělé místo, ale na focení moc ne, protože se musí fotit vzhůru a proti světlům. Odpad byl veliký.

Na konci koncertu „přiletěla“ z publika na pódium 3 plyšová zvířátka. Mladší členové bandu z toho měli pěknou legraci, ale Chris se tvářil, že ho to těší a řekl, že to budou jeho noví kamarádi.

Koncert končil ve 23.20. Řekla bych, že se očekávalo, že koncert bude delší, že přidají něco navíc, ale vzhledem k pokročilé pozdní hodině a po 7,5-6 hodinovém stání byli všichni spokojeni.

(Well done, Chris, you can be proud of it. Thanks.)

Po koncertu hned následoval ještě asi 10 minutový ohňostroj. Odcházela jsem celá strnulá, neohebná záda i nohy a jak se dav rozestoupil, začala se mnou lomcovat zima. Zastavila jsem se u druhé brány, protože jsem si vzpomněla na mobil a na Carmen. Sedím na bobku, štrachám v tašce a najednou se brána otevírá a vyjíždí velké černé auto s tmavými skly. Tak se postavím a čelním sklem bylo vidět, kdo tam sedí … Než jsem vytáhla knihu a vůbec nějak zareagovala, auto odjíždělo. Kam asi? Do hotelu nebo na letiště? V Nordhausenu je totiž letiště. (Láďovi a Petrovi je určitě jasné, o čem mluvím.)

Na mobil jsem v tu chvíli úplně zapomněla a vzpomněla jsem si až v hotelu. Před desátou hodinou na něj přišla zpráva od Carmen, že stojí vpravo a kde jsem já. V tom hluku a euforii nebylo nějaké pípnutí SMS vůbec slyšet a já bych v tu chvíli svojí 2.řadu neopustila a Carmen by se už asi neprotlačila. Škoda, tak snad  to vyjde příště.

Ráno u snídaně slyším vedle sebe „tschüs“, tak se ohlédnu a u vedlejšího stolu sedí dvě Němky, které stály za mnou a spolu jsme „bobíkovaly“. Přišli ještě další tři.  

A ještě jedno drobné potěšení jsem si v neděli dopřála. Vyrazila jsem o jeden vlak dříve, po 19 minutách jsem vystoupila v Sondershausenu a ještě jednou jsem došla podívat se na památné náměstí. Pak jsem poledním vlakem pokračovala do Česka.

Doufám, že to nebyl poslední koncert v NDH a že se vzhledem k vazbě, kterou tu Chris má, ještě vrátí. Je to skutečně krásný kout světa a já bych určitě jela znovu i s „opakováním celého okruhu“.

Rozepsala jsem se poněkud více a pokud jste vydrželi číst až sem, děkuji Vám za Váš čas. Pro mě to byla po Sprembergu opravdu mimořádná cesta s mimořádnými zážitky.

S pozdravem „Smokie zdar a Chrisovi zvlášť“

se loučí zpravodaj Světla

Ludwigshafen

vystoupení Chrise Normana 2. 9. 2006

(autor Světla Syselová)

foto

Kellereifest of the BASF - Ludwigshafen

Datum konání: 02.09.2006 ve 21 hod.

Další cesta za Chrisem mne zavedla v sobotu 2.září do Ludwigshafenu, kde se konaly slavnosti vína, nad kterými měla patronát společnost BASF. Chris Norman byl pro letošní rok hudebním překvapením a čestným hostem. Akce se konala u areálu BASF a, soudě dle soboty, byla pojata velmi honosně.

Vstup měl být zdarma, ale raději jsem si ještě ověřila na BASF, že to není jen akce pro zvané, ale i pro širokou veřejnost. Dostala jsem k tomu i odkaz na seznam místních hotelů. Ušetřené peníze za vstup jsem věnovala na jízdenku vlakem a vybavena seznamem hotelů jsem se vydala na jednu nejdobrodružnějších cest v mém životě – jet vlakem tak dlouhou cestu a ještě k tomu v Německu 3x přesedat. Z Prahy jsem vyrazila v 7.22 směr Drážďany, Frankfurt, Mannheim a Ludwigshafen. Vše klapalo, vlaky „na úrovni“ jely na minutu přesně, což bylo velmi důležité, protože na přestupy jsem měla 6-12 minut. V 16 hodin jsem byla v LU. Nakonec se ukázalo, že zajistit hotel byl větší problém než samotná cesta. Minula jsem hotel u nádraží, protože jsem chtěla bydlet blíže k místu koncertu. První dva vytipované hotely však byly zavřené nebo nedobytné. Další hotel na cestě byl Business-Hotel René Bohn, nejlepší hotel ve městě v těsné blízkosti BASF. Bylo mi jasné, že pokud bude Chris bydlet ve městě, určitě to bude v tomto hotelu. Ovšem množství lidí z high-society, které se v hotelu nacházelo, a cena 145,-Eur mne odradily, abych se vůbec zeptala, zda mají volný pokoj.

Musela jsem zůstat nohama na zemi, protože potřebuji ještě financovat 3-denní cestu do Nordhausenu, a s těžkým srdcem jsem od hotelu odcházela. Vracela jsem se tedy k nádraží a za celou ½ hodinu pěší chůze jsem nenarazila na žádný jiný hotel. Vzala jsem zavděk tedy hotelem Excelsior, ale nakonec nebyl uvnitř tak špatný. Po 2 hodinách běhání a ježdění po městě jsem hodila rychlou sprchu a uháněla jsem zpátky k areálu BASF. Byl už nejvyšší čas. Při chození po městě jsem si uvědomila, že nikde nevidím jedinou upoutávku, jediný plakát, prostě nic, co by zvalo na „fest“ nebo na koncert. A to jsem šla i kolem radnice. Je to zvláštní město, přišlo mi spíše jako velká ubytovna pro Mannheim a pro obrovskou BASF.

Do areálu jsem dorazila v 18.45 hod. Národa tu bylo, to bych vzhledem k nulové propagaci nečekala. Zřejmě přišli povinně tisícovky  zaměstnanců z celými rodinami.Rychle jsem obešla terén, nenašla jsem žádný stánek s plakáty, CD či jinými zajímavými věcmi, ale u pódia stál stoleček  německého fanklubu Chrise s několika barevnými amatérskými fotkami z koncertů, které přesto rychle mizely a tištěnými magazíny o CN v němčině a angličtině. Měla jsem o některé zájem, ale byly jen na ukázku a byly neprodejné. Vydávají je tak 3-4 do roka a zasílají je pouze členům fanklubu. Nepomohla mi ani moje průkazka českého klubu, ale dostala jsem vizitku s kontaktem na jejich FC. Že by? Průkazek není nikdy dost …

Zatím hrála k zábavě skupina Soulfinger. Výborně imitovali Joe Cockera, Ray Charlese a vcelku i Tinu Turner. Všechna místa k sezení byla již obsazená. Němci papali voňavé delikatesy, popíjeli víno z místních vinných sklepů a dobře se bavili.

Protože se však už tvořila první řada u pódia, nebyl na jídlo čas a rychle jsem zaujala místo na ještě volném konci levé strany proti Axelovi a Shannon. To se mi i hodilo, protože jsem 2x stála vpravo, tak teď budu mít přehled a fotky i zleva.

Na levé straně vedle pódia stálo i velké plátno, kde ve zvětšeném měřítku promítali to, co se dělo na scéně. Pořadatelé opravdu udělali všechno proto, aby návštěvníci byli spokojeni a všichni viděli.

Tentokrát vyšlo krásné letní počasí - sluníčko a teplo. Najednou, kde se vzal, tu se vzal …. déšť, takže přišla vhod pláštěnka z Wernesgrünu. Naštěstí to byla jen malá letní přeháňka. Teplo však vydrželo celý večer.

Ve 21.05 hod. se rozsvítila scéna a za vřelého vítání přišla kapela a jako poslední nastoupil Chris. Hned od začátku bylo vidět, že je velmi dobře naložen. Měl pro diváky milé úsměvy a tolik se nepitvořil, když na něj namířili fotoaparáty. A při Stumblin‘ In škádlil a zlobil Shannon ještě o něco více než při minulých koncertech, až jí to vyvádělo z míry. Diváci samozřejmě s povděkem aplaudovali.

Vedle mne stál pán, který měl kameru a postavil si ji na stativ. Už jsem přemýšlela pod jakou záminkou s ním navážu hovor a požádám ho, zda by mi nemohl nahrávku zaslat, ale při třetí nebo čtvrté písni na něj vběhl George a rezolutně mu natáčení zakázal. Nezbylo mu než kameru nahradit fotoaparátem.

Co jiného říci ke koncertu. Chris byl jak jinak než skvělý. Atmosféra byla opravdu výborná na obou stranách. Nasycení a napojení Němci vytvořili vřelou kulisu a Chris buď na ní vstřícně reagoval a nebo měl pro dobrou náladu své důvody. Bylo mu krásně rozumět i při mluveném slovu (asi i zásluhou techniků) a dokonce i o starých časech se Smokie mluvil velmi hezky. Byla to prostě 1 hod. 45 min. pastva pro oči i uši. Skvěle zní naživo písničky, u kterých bych nepředpokládala, že budou na koncertech patřit k mým oblíbeným – Sledgehammer a Midnight Lady. Ty jsem si ještě prozpěvovala po cestě do hotelu.

I když jsem si myslela, že mám také dobrý výhled na příjezdovou cestu  k pódiu, vůbec nevím, kudy a kdy všichni zmizeli. Vůbec jsem nezaregistrovala, kterým směrem odjeli, zda k hotelu René Bohn nebo směrem do města. Po obchůzce pódia jsem zjistila, že tam byl ještě jeden východ, takže tím mi asi unikli. Nedalo se nic dělat. Zážitků však za celý den bylo tolik, že na mne padla únava a touha po posteli, a tak jsem se vydala zpět do mého hotelu.

Ráno se blízkost hotelu k nádraží hodila. Zpáteční cesta už nevzbuzovala tolik adrenalinu, byla to vlastně již rutina. Zato jsem se dlouho nemohla zbavit pocitu smutku, že něco krásného skončilo a nastává cesta do všedních starostí a problémů. Už po cestě jsem se však oklepala a mysl se už upíná k Nordhausenu ….

A co nyní Chris zpívá?

Alles Klar

I´ll Meet You At Midnight

Needles And Pins

Lay Back In The Arms Of Someone

Right Time, Wrong Place

Stumblin´In

Without Your Love

If You Think You Know How To Love Me

Baby It´s You

Living Next Door To Alice

Turn Right, Turn wrong

Growing Years Medley

Sledgehammer

Midnight Hour

Wild Wild Angels

Don´t Play Your Rock´n´Roll To Me

All Day, All Night

It’s Alright

Midnight Lady

Rock and Roll

S pozdravem „Smokie zdar a Chrisovi zvlášť“

se loučí zpravodaj Světla

Wernesgrüner Sommernächte

vystoupení Chrise Normana 26. 8. 2006

(autor Světla Syselová)

Wernesgrüner Sommernächte

Datum konání: 26.08.2006 ve 20 hod.

Místo konání: Brauerei Gutshof, Wernesgrün   

První koncert Chrise ve Sprembergu zafungoval na mě jako droga. Byla to skvělá zkušenost, ale jednou to nestačilo. Hned po návratu jsem začala přemýšlet o dalších koncertech. Na jedné straně pocit lítosti, že jsem o tyto zážitky dosud přicházela, na druhé straně obava, aby Chris s koncerty nepřestal, mne dohnaly k dalším návštěvám letních „festů“.

Ten další se konal 26.8. v menším pivovarském městě Wernesgrün, asi 40 km od západočeských hranic a 72 km od Karlových Varů. Problém byl ale v tom, jak se tam v sobotu dostat, protože vlak toto město míjí a autobus zajíždí pouze v pátek večer a pak v neděli večer (je to vůbec možné? Je.). Nenadálé společníky jsem našla v sousedech mojí mamky. S tímto prima manželským párem udržujeme dlouho přátelské styky a chodíme spolu na houby, ale nikdy by mne nenapadlo, že by byli ochotni jet za hranice na koncert. Prohlásili, že je to také hudba jejich mládí a „Smokáče“, i když jen jednoho, si nenechají ujít.

Vyrazili jsme autem hned po obědě za pěkného počasí (sluníčko, příjemných 20° Celsia) a na místě byli asi kolem 13.30. Chtěli jsme to všechno důkladně prohlédnout a také jsem doufali, že na poměrně malém prostoru „dvora“ narazíme na někoho ze skupiny, nejlépe na samotného Chrise. Vybaveni jsme byli foťákem, kamerou i naší biblí, čili knihou J.Císaře. První překvapení čekalo na místě, když jsme při vchodu do areálu viděli ceduli, že z této show není dovoleno dělat žádné zvukové ani obrazové záznamy.

Sedli jsme si do hotelové restaurace, kde kromě baru bylo asi 10 stolů a možná stejný počet pokojů v hotelu (byl celý zadán) a čekali jsme. Před 16 hodinou restauraci zavřeli pro potřeby účinkujících (jako předskokani vystupovala skupina Four Roses) a nás a asi 30-35 německých fanoušků vypakovali ven na dvůr. Během odpoledne se počasí změnilo k nepoznání. Zatím jen lehce pršelo, což nám ještě nevadilo. Vytáhli jsme deštníky a hlídali vchod do restaurace a hotelu. Po chvíli přišel pěkný liják a značně se ochladilo. Postupně jsme se začali vytrácet do aut na parkovišti. To už lilo jako z konve a šlo o zdraví, protože jsme měli „jen“ dva dlouhé rukávy. Němci ve vedlejších autech a pod celtami se družili a popíjeli vlastní víno a šampaňské (na vše připraveni). My jsme celou tu dobu přemýšleli, zda se v takovémto psím počasí a při nízké návštěvnosti bude koncert vůbec konat a hlídali jsme alespoň silnici, abychom je viděli přijíždět. V půl sedmé nás vyhnala ven „lidská potřeba“a také nutnost vyzvednout rezervované lístky. Během chvilky jsme byli mokří od pasu dolů, ale v pokladně nás potěšili, když nám ke vstupenkám dali zdarma plakáty a u vchodu jsme dostali i pláštěnky !!! Na toaletách jsme potkali další Češky z Kraslic a Sokolova. Po vyřízení těchto „formalit“ jsme s překvapením zjistili, že první řada je již obsazená německými fanoušky a fanynkami (kdo by to byl řekl), takže na nás zbyla „jen“ řada druhá. Po chvilce jsme se dozvěděli, že koncert se o hodinu odkládá. Zahřívali jsme se svařeným vínem a teplými klobáskami. Postupně začali přicházet lidé místní i z blízkého okolí. Ti už byli téměř v zimním oblečení, takže byla nakonec v „Hofu“ zajištěna slušná návštěvnost.

Předkapela měla těžkou úlohu, jela sice ve stylu Guns and Roses, Led Zeppelin a Nirvany, ale špatné počasí, zima, o hodinu delší čekání na Chrise a obavy, zda vůbec vystoupí, se na náladě podepsaly. Až když kolem půl deváté přestalo pršet a za pódiem se objevil Chris a ostatní členové kapely, nastal povyk. Kudy a kdy přijeli, nám zůstane záhadou.

Ve 21.10 jsme se konečně dočkali! Zapomněli jsme na zimu a chvilkové deštíky. Joey se Shannon nastoupili pro jistotu se šálami na krku. Hned na začátku nám vysekli poklonu za obětavé čekání. Na zahřátí začali písní Alles Klar, na což Němci slyšeli. Přes dozor „hlídačů pořádku“ začala probleskovat světýlka fotoaparátů. Ale neuhlídali nebo to vzdali, protože za chvíli se fotilo o sto šest a nakonec jsme zapnuli i kamery. Oproti Sprembergu měli scénu a osvícení o poznání tmavší. Do toho světlomety a světelné kužele zběsile lítaly, takže na focení to bylo velmi špatné. Nemám mnoho zkušeností s koncerty, ale řekla bych, že tato taktika bude proti focení velmi úspěšná.

A ještě jedna viditelná změna - Chrisova nová 12-ti strunná kytara v krásné tmavě červené metalízové barvě. No přeci nebude mít stejnou barvu kytary jako Joey.

Ještě jsem zapomněla minule u Sprembergu napsat, že hodinky a prstýnek má Chris stále stejné, ale na krku má přívěšek zase na zlatém řetězu. Další změny jsem nezaznamenala.

Chris byl opět skvělý. Chvílemi mu šla v tom chladu pára od úst, vypadal trochu unaveně, ale vydržel stejnou dobu jako ve Sprembergu. Roztomilý byl i Joyei, který neustále poskakoval, asi aby mu bylo tepleji. Publikum zpívalo o poznání více nahlas, určitě ze stejného důvodu, takže nakonec byli všichni spokojeni.

Na akci opět prodávali u stánku CD a DVD, ale Best of - Part II na 2CD, kde je několik písniček z Chrisových začátků, opět neměli.

Cesta zpět byla náročná, přijeli jsme až v 1.30 hod., ale nálada byla příjemná, sousedi byli nadšení. Až se Chris přiblíží v Německu zase k naší západní hranici, má o několik dalších návštěvníků postaráno.

S pozdravem „Smokie zdar a Chrisovi zvlášť“

se na krátko loučí Světla

Heimatfest in Spremberg

vystoupení Chrise Normana 12. 8. 2006

(autor Světla Syselová)

Zdravím všechny fanoušky a členy klubu.

Ráda bych se podělila o zážitky z koncertu, který se konal v sobotu 12.8.2006 ve Sprembergu.

Drážďany v únoru letošního roku jsem o dva dny nestihla, a tak první společná akce, která se nabídla, byl koncert v rámci Heimatfestu ve Sprembergu.

První osobní seznámení s členem klubu se konalo již několik dní před vlastní akcí. Děkuji tímto Karin, která, i když se sama nemohla koncertu zúčastnit, si udělala na mne v Praze čas, předala mi získané materiály pro kluky a podělila se se mnou o zkušenosti z předcházejících koncertů. Byla mi velkou oporou a moc často jsem během soboty na ní vzpomínala.

Byla to moje první akce nejen s fanklubem, ale i první živé setkání s Chrisem nebo Smokie.

Těšila jsem se tak, až jsem z toho tu noc před akcí nemohla usnout. Ve čtyři ráno si říkám: „To je tedy dobré, Láďa nasedá už v Č.Budějovicích do vlaku a já jsem ještě nezamhouřila oči. Hlavně abych neodpadla večer.“ Po necelých dvou hodinách spánku jsem byla v 7 hodin na Hlavním nádraží v Praze, kde jsme si dali sraz s Láďou a pak jsme jeli autobusem do České Lípy. Tam na nás již čekal Petr a autem jsme pokračovali „nach Spremberg“.

V infobüru ve Sprembergu jsme si vyzvedli lístky (tentokrát děkujeme Karin v množném čísle) a jeli jsme do hotelu v Cottbusu, protože zkušení členové měli informaci, že právě tady bude Chris a jeho skupina bydlet. V hotelu jsme měli také sraz s německou kamarádkou Ládi Carmen, také velkou fanynkou Chrise. Seděli jsme společně na zahrádce hotelu u kafíčka, když Láďa pronesl pro mne památná slova: „Přijel Chris. Chris už je tady.“ Vyskočili jsme ze židlí, připravili fotoaparáty a pozorovali, jak ze čtyř aut vystupuje celá skupina a sám „Velký Smokie“ – Chris Norman.

Když šel Chris kolem naší skupinky, kluci zdravili: „Hi, Chris.“ A on jim s úsměvem odpovídal: „Hi, hello“, jako by byli staří známí. U mne samozřejmě stoupli všichni v ceně, kluci svým světáctvím, Chris svým milým vystupováním. Snažila jsem se zachovat si chladnou hlavu, ale moc nešlo to. Stála jsem v němém úžasu, srdce mi bušilo a nevěřila jsem vlastním očím, že jsem se po 28 letech dočkala a vidím Chrise na vlastní oči. Tenkrát jsem si přála „celé Smokie“, avšak nic naplat, nejdůležitější je stejně Chris.

Z fanoušků jsme tam byli jediní, takže jsme tuto část dne vyhodnotili jako velký úspěch. Následovala příprava na večerní koncert a přesun zpět do Sprembergu. K areálu jsme přišli pár minut po půl sedmé (koncert měl začít ve 20 hod.), protože jsme chtěli bojovat o první řadu kvůli focení a natáčení. Ale čekalo nás nemilé překvapení. Po chodníku se v několikastupu táhla několik set metrů dlouhá fronta. Loučili jsme se s prvními řadami a byli připraveni na nejhorší. Láďa si spravil náladu poskytnutím interview místní televizní stanici. To byla situace, zase vypálil Němcům rybník! Nakonec to s místy nedopadlo zase tak špatně. Stáli jsme ve třetí řadě před nízkým pódiem, takže jsme měli Chrise téměř na dosah ruky. Jedinou vadou na kráse bylo to, že v první řadě a v hloučku uprostřed před mikrofonem stály samé vysoké postavy. Byla to náhoda nebo taktický manévr?

Při představě, že ještě hodinu musím stát, abych uhájila své místo, a pak celý koncert, mne okamžitě začaly bolet nohy. Hned jsem však na to zapomněla a ani nevím, jak ta hodina uběhla. Najednou se ke mně Carmen naklonila a říká, že hrají poslední písničku z „předehry“ a pak už to začne. Byl to totiž již její třetí koncert během srpna. Co dodat, vážení? Já jsem jí jen záviděla.

No a pak to přišlo. Nástup kapely a Chrise. Nevím, co všechno hráli a v jakém pořadí. Pamatuji si z toho představení hodně málo věcí. Jen jsem se dívala do středu pódia, automaticky zpívala jednu písničku za druhou a fotila. Trochu jsem se vzpamatovala, když zpíval s Shannon Stumblin‘ In. Jednak jsem si vzpomněla na Láďu, že je asi v sedmém nebi a pak jsem taky zavařila foťák.

Hned jsem však zase propadla kouzlu osobnosti a podmanivosti písniček. Kdosi kdysi použil na těchto stránkách výraz „staré smokáčo-pecko-fláky“. Tak to je nádherný a ten jedině správný výraz. Určitě je hráli všechny, pak si ještě vzpomínám na Right Time, Wrong Place a Without Your Love (musím brzy jet znovu, abych ty písničky zkontrolovala). Mne mile překvapil tak diskutovaný Sledgehammer. Pro mne to byla pecka dost velká. Nejsem velký odborník a sluch mám spíše normální než dobrý, ale mně se to líbilo. Hráli s chutí, vyřádila se u toho většina muzikantů (neviděla jsem ze svého místa na bubeníka, byl dobře ukrytý za svými bicími).

Nevím jak jindy, ale přišlo mi, že se Chris dobře baví a koncert si pěkně užívá. Hrál téměř dvě hodiny bez přestávky, komunikoval s fanoušky a dokonce si všiml výpravy z Rumunska, která rozvinula svůj transparent, a pozdravil je.

Shrnuto a podrženo – vše bylo perfektní, od počasí až po skvělou atmosféru. Žádné bezpečnostní koridory, žádné prostory pro oficiální fotografy. U nízkého pódia těsná blízkost publika, takže Chris nemusel podnikat žádné dlouhé výpravy ke svým fanouškům. Pochvalně se vyjadřovali i kluci, kteří se přeci jen nenechávají tak unášet emocemi a taky už něco zažili, takže mohou srovnávat. Zhodnotili, že festivalové akce mají asi tuto bezprostřednost.

Po skončení koncertu jsme jeli do hotelu v Cottbusu a v baru jsme čekali, zda někdo ze skupiny přijde (rozumějte zda přijde Chris). Přišel celý band a sedli si k vedlejšímu stolu. Jen Chris scházel. Díky Carmen, která je upozornila na český fanklub a navnadila na knihu o Smokie, přišli k našemu stolečku, při slovíčku si prohlédli a ocenili naše kultovní knihy (nejvíce upoutala bubeníka) i průkazky a pak byli tak laskaví, že s námi udělali i skupinková fota. Družební atmosféru trošku narušil Láďa, který uzurpoval Shannon a udělali si svojí skupinku. Ale je mu přáno. Shannon je krásná a velmi milá. 

A to už bylo kolem jedné hodiny po půlnoci. Skupina postupně odcházela na pokoje a nám najednou pod tíhou všech dojmů a z nedostatku spánku začala těžknout víčka. Slastně jsme zhodnotili, že den byl nad míru úspěšný, dostalo se nám více zážitků, než jsme čekali. Sice „hlavní třešnička na dortu“ scházela, ale z mého pohledu to bylo na první návštěvu koncertu zážitků a úspěchů ažaž. Více bych asi už neunesla a tak podpis Chrise si nechám na příště.

Před usnutím jsme ještě s Carmen prohlédly obrázky v našich foťácích a jen jsme se smáli tomu, jak pípal „erase“ u nevydařených fotek. U jedné povedené fotky jsem projevila svou spokojenost výrazem mňam, mňam, což velmi Carmen rozesmálo. Potvrdily jsme si společnou řeč a objevily další mezinárodní výraz. Pak jsem s blaženým pocitem usnula.

Ráno jsme se probudili do pěkného lijáku. Svátek skončil, byl čas se vrátit do domů.

Nicméně se konají další koncerty (26.8. Wernesgrün, 27.8. Eisenhüttenstadt, 2.9. Ludwigshafen, 9.9. Nordhausen) a tak se těším, že uvidím buď známé tváře nebo se budu moci seznámit s další členy.

Láďovi a Petrovi děkuji za příjemnou společnost během víkendu, za shovívavost a pochopení a brzy zase na viděnou.

Světla

Fota z koncertu a ze setkání členů ve fotogalerii

Já můžu jen dodat, že akce se perfektně podařila i díky přípravě a informacím Karin, Jany a Romana, kteří bohužel nemohli jet s námi - moc nás to mrzelo. Na druhé straně jsme měli radost, že jsme poznali dalšího člena Fanklubu-cz - Světlu. Po cestě jsme si z ní dělali legraci, že je to pro nás rutinní cesta na koncert, ale srdíčko nám taky pěkně bilo jak při příjezdu Chrise do hotelu, tak při koncertu a i v hotelovém baru, kde u vedlejšího stolu seděl kompletní Chris Norman Band i s manažerem. Bylo to super - ještě teď se musím smát, že si mě místní regionální televize vybrala k interview...

L. D.

Heimatfest in Spremberg

vystoupení Chrise Normana 12. 8. 2006

(autor Petr Cedrych)

Jak to bylo ve Sprembergu

     12.8.2006 pořádal  Smokie fanklub cz. další výjezd na koncert Chrise Normana, který se konal v rámci Heimatfestu v německém Sprembergu. Tentokrát vyrazili z Čech pouze tři členové – Láďa Duspiva, nová členka Světla a já. Tentokrát  z různých důvodů nemohli  na akci vyjet pravidelní účastníci Roman Dušek, Karin Soudková a Jana Čermáková, ale všichni nám pomohli s přípravou – objednáním vstupenek, zjištěním ubytování Chrise Normana a jeho bandu a též se zajištěním našeho ubytování. Za všechno jim velmi děkujeme. Po příjezdu do Spremgergu jsme se přesunuli do Cottbusu, kde jsme se my i Chris se svým bandem ubytovali. Zde se k nám připojila i Láďova známá,  fanynka Chrise z Německa, Carmen. Jejích jazykových znalostí jsme později velmi využili. Při odpolední kávě před hotelem jsme byli svědky bombastického příjezdu Chrise a jeho kapely ve velkých černých terenních vozech s označením Chris Norman band. Při vstupu do hotelu nás Chris pozdravil jako staré známé.

 Před odjezdem do Sprembergu jsme měli ještě chvíli možnost pohovořit s kytaristou Joyem. Vlastní koncert Chrise začal ve spremberském parkovém amfiteátru krátce po 20. hodině. Byli jsme opět svědky strhujícího koncertu, zazněly staré dobré pecky z dob Smokie a i novější věci ze sólové kariéry Chrise. Jako zpestření bylo zařazeno pár rock´n´rollů, při kterých se vyřádila celá kapela. Koncert trval dvě hodiny bez žádných přestávek. Po jeho skončení jsme se přesunuli zpět do Cottbusu, kde jsme se v baru setkali s kompletním Chris Norman bandem. Měli jsme možnost se všemi členy pohovořit a též nafotit společná fota pro klubové internetové stránky.

 Všichni členové Chrisova bandu jsou přátelští a společenští lidé, živě se zajímali o knihu  o Smokie a Chrisovi od Jaroslava Císaře, zejména bubeník Dorino se od ní nemohl odtrhnout. Poté jsme si navzájem popřáli mnoho úspěchů a postupně se rozešli. Na závěr mohu říci, že i tato akce fanklubu se vydařila a je tou nejlepší pozvánkou na ty další.

Fota z koncertu a ze setkání členů ve fotogalerii

XII. Staroměstské slavnosti v Žilině

vystoupení Chrise Normana 2. 6. 2006

(autor Jana Čermáková)

Pátek 2. 6. 2006 mně zastihl v děsném chaosu, jen pár hodin jsem věděla, že Chris bude ozdobou Městských slavností v Žilině, což je ode mě (Opava) co by kamenem dohodil. A protože již mám nový cestovní doklad (na rozdíl od Drážďan), začala jsem urychleně balit. Pochopitelně jsem zapomněla pár důležitých věcí, ale čert je vzal!

Žilina mě přivítala, jak jinak, než zimou a deštěm, čekala jsem i sněžení a sněhuláky, ale pánbůh zaplať, až tak daleko to nedošlo. V tom shonu jsem totiž vycestovala naboso v letních nazouvácích – no špica! Koukali na mně všelijak… J  Naštěstí od nádraží, hlavní pěší zóna vedla přímo k náměstí, odtud se již linula hudba – ale Chris to nebyl.Asi 15 minut od podia na rohu byl můj hotel, bylo to skvělé. A musím poznamenat, že tam všichni byli milí a vstřícní – tak jako před léty v Púchově. Na Slovensko nedám dopustit.

Salónek pro Chrise a spol. byl přeplněn jídlem a pitím, prostě přepečlivě připraven, ale bohužel byl také přeplněn mikrofony a kamerami, protože každý ze zúčastněných médií z něj chtěl urvat svůj kousek. Nejvíce šancí měla ZETMEDIA, kteří vlastně Chrise pozvali, za což jim patří velký DÍK!!! A čekalo se… Chris přijel bohužel se zpožděním a jak vkráčel dovnitř, vytřeštil oči na všechny ty lidi a couval zpět do restaurace. George ( tour manager) nabral dech a nekompromisně začal vyhazovat břitkým hlasem všechny novináře apod. bez ohledu, co za kartu měli pověšenou na krku. Nebylo to totiž vůbec domluveno a Chris to kvitoval pár slovy, co nelze otisknout a to je co říci, protože se obvykle takto nevyjadřuje.  Nakonec se  to trochu urovnalo, Chris se šel osvěžit (byl velmi unavený) a pak přeci jen chvíli odpovídal na otázky u stolku v restauraci a  s charismem sobě vlastním se usmíval do kamery. Stejně se vše opozdilo, měl začínat ve 21.00, ale trvalo to více než půl hodiny, než vběhl na podium za velkého skandování. Konečně! Protože jsem odešla z hotelu velmi pozdě – pochopitelně – dostala jsem se do první řady naproti Chrisova mikrofonu s pomocí… Ale byla milá i ochranka… Bohužel déšť nabíral na síle, Chris si napřed sundal sako, ale pak by byl rád, kdyby mu jej někdo navlékl zpět. Bohužel, hrál zkrácenou verzi svého koncertu pro Rusko, tj. necelých 90 minut, nejvíc starých hitů Smokie, zařadil jen pár nových – nečekal vůbec, že někdo na Slovensku má přehled o jeho nových věcech, i když tam bylo spoustu lidí, co měli obálku (k podpisu) z Break Away a dokonce někteří i Milion Miles! Ale každou píseň zpíval s vervou velkým nasazením, roztleskal i puberťáky za mnou, co ani nevěděli, kdo to je. Ve finále déšť a vítr tvrdě zaútočil i na něj (Jens zoufale běhal a lepil přehled písní  u Chrisových nohou – marně), ale stále byl skvělý a JEDNIČKA!!! Skupinka Rómů vedle mě tleskala jako zběsilá a volala „Caro, Caro!“ 

Abychom ho vyvolali k přídavku, ač ochraptělá, začala jsem skandovat „Norman, Norman“ a okamžitě se to ujalo, takže tohle pak křičelo celé náměstí – a to bylo moc fajn, protože to Chrise hodně potěšilo! A za ženskou část populace můžu směle prohlásit, že mu to slušelo! Přidával dvakrát a pak se „tiše“ odplížil do tepla na hotel, zatímco jej fanoušci hledali ještě kolem stanu pro účinkující. Kapela musela vyrazit brzy, ale Chris přece jen déle odpočíval – od čeho jsou letadla, že? Do Berlína je z Žiliny cesta dlouhá, předlouhá! A zase to nešťastné loučení – vše bylo jako sen, seběhlo se to moc rychle a stále si to přehrávám v hlavě dokola… Hlavně že se dobrá věc podařila a opravdu, české agentury by se měly stydět, že jen remcají o penězích a taková pranepatrná Žilina udělá ten krásný krok a Chrise pozve! A vstupné zdarma! Co na to vy, třeba agentura JAMA z Českých Budějovic?

A co dodat ke kapele – určitě všichni víte, že Chris měnil kapelu od základu koncem minulého roku. Jenže… Pete Spencer byl super, ale neměl v úmyslu dlouho hrát. A já jsem asi zaujatá, ale můj názor potvrdilo více lidí, co se v tom vyznají víc – Chrisova bývalá skupina byla skvělá, vlastně nejlepší, kterou kdy měl (nemluvím o Smokie). Zvuk tohoto Bandu mi nesedí, je nesourodý, ujíždí, keyboards jsou slabé, jo to Rob Taggart a John Beck – to byli aspoň muzikanti! Shannon není zlá, ale Elli se mi zamlouvala víc, i když neměla operní výšky – ostatně Suzi Quatro taky ne. Kouzlit s acoustic kytarou jen tak někdo neumí. Zlatý John Beck – ten byl aspoň multiinstrumentalista! Axel na bas je v podstatě hodně vzadu – Paul se do toho dokázal obout! A Joey – není špatný, ale nejraději by za Chrise i zpíval – jen před něj stále „lezl“, aby byl na očích. Jeho prezentace na podiu, promiňte mi, je semtam dost ujetá.! Prostě všechno táhne Chris – a budiž mu za to čest a chvála! Jaká byla radost, když Chris, Jeff, Paul, John, Rob, Bob + Elli a Lynn tvořili dlouho skvělou část jeho gigs a byli to přátelé, na které se nezapomíná a byli to super muzikanti. Ten, kdo viděl v posledních dvou letech koncerty v Německu a Rakousku (třeba Vídeň 2004 – DVD), ví, o čem píši.

A co se týče písní, co v Žilině hrál:

I´ll Meet You At Midnight

Lay Back In The Arms Of Someone

Right Time, Wrong Place

Stumblin´In

Without Your Love

If You Think You Know How To Love Me

Baby It´s You

Turn Right, Turn wrong

Living Next Door To Alice

Growing Years Medley

Sledgehammer

Midnight Hour

Wild Wild Angels

Don´t Play Your Rock´n´Roll To Me

All Day, All Night

Midnight Lady

Rock and Roll (Led Zeppelin)

+ kousíček „Zpívání v dešti“ – když už byl ten déšť .

Loučím se s vámi všemi, zdravím Romana, Láďu, Karin, Petra a zase někdy spolu.

Taky pozdravuji Jozefa, který byl kousek ode mě.

J. Č.

Super fotky ve fotogalerii

XII. Staroměstské slavnosti v Žilině

vystoupení Chrise Normana 2. 6. 2006

(autor Jozef Lucan)

Jak to vypadalo v Drážďanech

autogramiáda a koncert Chrise 8. 2. 2006

(autor Roman Dušek)

Ahoj,

tak mám za sebou po delším půstu opět akci fanklubu. Akci, která byla vybrána a připravována s velkým předstihem a na kterou jsem se z mnoha důvodů moc a moc těšil.V následujících řádcích se ve svém komentáři pokusím tento „zájezd“  přiblížit ze svého pohledu nezúčastněným fanklubákům, ale se snahou o co největší objektivitu.

Když jsme před zhruba 4 měsíci s Láďou a ostatními „aktivními“ členy vybírali cíl naší další akce, z dosud v té době známých termínů Chrise a Smokie padla demokratická volba na Drážďany.Mimo jiné také pro termín blízký vydání nového CD Chrise a také proto, že v nově tvořeném bandu byl opět avizován Pete Spencer.

Jak se zpětně ukázalo, předstih s jakým byla akce připravována byl opodstatněný!Díky němu jsme (tedy hlavně Karin) překonali všechny komplikace z německé strany (..a že jich bylo!). Bohužel česká administrativa vystavila Janě nikoliv včas nový OP, ale přímo odjezdové STOP, což  byl velký nepříjemný šok pro nás všechny, ale především pro Janu samotnou.Teď trochu poruším chronologii a prohlásím, že to byla sice velká převeliká kaňka na celé akci,ale nezaviněná nikým z nás a  jak již teď mohu konstatovat v celém průběhu jediná!Na tomto místě Janě slibuji, že jsme připraveni ji to příští setkání vynahradit,fakt!

Ve středu 8.2. 2006, tedy v den koncertu (a jak jsme zjistili též autogramiády) vyrazil Láďa brzičko ráno vláčkem z Českých Budějovic,v Praze „přibral“ mne a Karin,v Děčíně jsme se „rozrostli“ o Petra – a byli jsme kompletní. Po příjezdu do Drážďan vše dostalo rychlý spád.Odpadlo loňské hledání levného ubytování,vše bylo zajištěno a tedy jsme šli  KRÁTCE a NAJISTO.Po ubytování a krátkém odpočinku následoval přesun čítající cca 14 stanic tramvají č.9 k ELBE PARKU, místa to konání autogramiády.Místo pravda mohlo být vybráno lépe.Né zrovna nejširší prostor mezi vstupem a turnikety nákupního centra KaufMarkt, kde se protínal had čekatelů autogramiády s proudem nakupujících, nebylo nejoptimálnější.Na druhou stranu musím uznat,že díky této trochu nepřehledné situaci se Láďa s Petrem dostali nejprve k velice strategické pozici pro natáčení a focení,aby ji vzápětí „přetavili“ ve frontové postavení, daleko v popředí před naším původním společným,které jsme my s Karin stále drželi.A tak se stalo, že když naše „dvojka“ dorazila ke Chrisovi, byla mu už „předvojovou“ dvojicí  dostatečně připomenuta kniha pana Císaře (vlastní ji), a to včetně legitek českého fanklubu (tu  nevlastní,zatím…ale od Linze ji také zná).Chrisův manažer George komentoval „czech book“, Chris přitakával a se slovy: „yes, czech funclub“ podepisoval mou klubovou legitimaci. Sečtu-li čas naší čtveřice strávený u Chrise, včetně jeho náplně, zřejmě nebudu daleko od pravdy když tvrdím, že byl jednoznačně nejdelší a pro Chrise nejzajímavější. Z toho, čeho jsme byli svědky, tak zcela jistě. Zkrátka „Láďovo dítě“ – český fanklub, dal o sobě opět vědět a jak se později ukázalo, ten den né naposledy. Brzy jsme si uvědomili, že nemůžeme mít Chrise jen pro sebe a „půjčili“ jsme ho na zbytek času vyhrazeného autogramiádě naším německým kolegům a kolegyním.Vyklidili jsme dobyté pozice a vydali se k hotelu na předkoncertní soustředění . Po něm následoval PROMYŠLENÝ procházkový přesun přes Chrisův eventuální pokoncertní azyl, do místa konání koncertu, opět jako vloni - drážďanského Kulturpalastu.

Již za hlavním vchodem bylo pro fanoušky Chrise připraveno mnoho lákadel v podobě prodeje CD, plakátů a suvenýrů. Svodům jsme odolali (jen Láďa zakoupil dva levné plakáty Break Away a Million Miles, nejen pro sebe, ale i pro nás pro všechny při použití na stránky). Poté jsme vyhledali svá místa (opět připomínám, že lístky jsme si díky Karin vezli již z Prahy) a než jsme se stačili rozkoukat, světla pozhasínala a bylo to tady… show začíná! Začíná minutku po 20.hodině a hned Chrisem! Tedy žádný předskokan, žádná předkapela – SKVĚLÝ! Koncert však začíná též dvěma technickými problémy.Prvním byl zvuk basových tónů (baskytara + bicí), které duněly přemodulací – to vcelku operativně vyřídil Chrisův manažer, který se zrychleným přesunem vydal ke zvukaři a problém  s ním vyřešil. Také druhý problém, prasklý, či vytržený Chrisův kytarový popruh byl technikem Chrisova týmu rychle vyřešen. Nutno však dodat, že ne nadlouho a po pár minutách byl opět dole. Zatímco při prvním vypadnutí popruhu odešel Chris jednoduše za technikem k portálu a celou záležitost tam vyřídili, v druhém případě se tak stalo v době, kdy byl u mikrofonu a v plném zpěvu. To již nás odmítl ochudit o cokoliv a tak musel technik za ním a nám se naskytla zajímavá scéna, kdy Chris se při zpěvu u mikrofonu kroutí a vlní téměř hadovitě a hbité ručky technikovy se snaží do těch pohybů trefit při úpravě popruhu. Zvládli to na jedničku, protože Chris stihl vše odzpívat a popruh vydržel až do konce vystoupení.

Jak již jsem zmínil,koncert začal krátce po 20. hod. a bez přestávky trval do 22.07 hod.- přesně.Přičtu-li k tomu odpolední autogramiádový maratón, je to pořádná porce, co říkáte?Programové složení se pochopitelně od loňského změnilo i když né tak markantně, jak jsem očekával. Zněly písně z  nového CD „Million Miles“,dále některé více či méně hrané z CD předchozích (osobně jsem byl potěšen, že v playlistu zůstala „Drift Away“).Nechyběli ani obligátní „Midnight Lady“ a „Stumblin´In“ (tentokrát zazpívaná s novou kytaristkou Shannon Callahan) .Velkým překvapením pro mě bylo zařazení skladby frontmana původní sestavy kapely GENESIS, dnes sólového zpěváka Petera Gabriela – „Sledgehammer“!Marná sláva, nejvíce jsem si stejně užíval staré „smokáčo-pecko-fláky“.Jako vždy „ I´ll Meet You At Midnight“, „If You Think You Know How To Love Me“, „Lay Back In The Arms Of  Someone“ , „Needles And Pins“, „Don´t Play Your Rock´n´ Roll To Me“ nebo „Living Next Door To Alice“, po delší pauze zařazené „Baby it´s You“ či „Wild Wild Angels“.Vše orámováno skladbami Boba Dylana, Joe Cockera, Beatles a Led Zeppelin.

Tak jako asi většina fanoušků, tak i já byl moc zvědavý na písně z  nového CD, ale předevšim na Chrisův nový doprovodný band. Vím, že mi nepřísluší jako „amatérovi“ hodnotit profesionály, ale přesto zde učiním své krátké zhodnocení, svůj první dojem a pocit z nového seskupení (a budu moc rád, když např. Jaromír Mácha,asi zatím nejpovolanější člen fanklubu, pokud bude mít možnost vidět nový band, mi potvrdí či vyvráti můj názor) :

AXEL KOWOLLIK (baskytara) – dobrý muzikant, na svém postu si uhrál své. Nenápadný svou hrou, nápadný dlouhými vlasy.Zpívá vokály.

MARTINA WALBECK (klávesy) – dobrá muzikantka, její hra se mi líbila. Jen se mi zdá, že chybí druhé klávesy a že nebyla schopna v některých pasážích, které si to vyžadují, sama docílit potřebné prostorovosti a sytosti zvuku.Zpívá vokály.

SHANNON CALLAHAN (doprovodná kytara) – náš šéf  Láďa Duspiva parafrázuje klasika když o ni říká : „…VONA JE MACHR, VONA JE ÚÚŽASNEJ MACHR…!!!“.Láďo,nezlob se na mě, ale já budu ve svém hodnocení “střízlivější“- je machr!Ale vážně, jistě je to oživení bandu a to nejen pro pánskou část publika.Dobrá muzikantka a zpěvačka (možno hodnotit,protože na rozdíl od ostatních zazpívala nejen vokály ale i sólově).

JOEY ALBRECHT (sólová kytara) – nevím, jak dalece zde zůstanu se svým názorem osamocen, ale pro mě jednoznačně OBROVSKÉ ZKLAMÁNÍ! Že nemá na Alana Silsona mě nepřekvapilo, Alan je „pan kytarista“(a to nejen), ale on podle mého zůstáva i daleko za uměním svého předchůdce na tomto postu Geoffa Carlinea. Myslím, že si Chris na tomto postovém gruntu zaslouží větší kvalitu (a to i co se týká vizuální prezentace, neb vystupování tohoto muzikanta mi někdy připadalo, jako by lidé přišli na něho a Chris mu dělal jen křoví…).

PETE SPENCER (bicí) – a to nejlepší na konec! Bob Dalton, jeho předchůdce, je výborný bubeník a asi i člověk, ale je odkojen daleko tvrdší muzikou než je ta Chrisova. A tak kromě toho, že máme opět „půlku“ starých Smokie pohromadě si myslím, že jeho styl bubnování, úsporný ale efektní a efektivní více vyhovuje starým písním Smokie a většině Chrisovým.    

Pokud tedy mám toto své hodnocení nějak uzavřít,pak konstatováním,že k tomu co jsem uvedl je dlužno dodat: výhodou nového bandu jsou vokály,které se v některých písních velice blíží těm, které tak důvěrně známe v podání Alana+Terryho+Peta.

Po koncertě jsme z dostupných indícií usoudili, že Chris a spol. zůstávají v Drážďanech a tak jsme šli naproti náhodě a při zpáteční cestě do hotelu to „střihli“ kolem drážďanského azylu Chrise. Toho jsme se tam nedočkali, ale štěstěna nám přihrála druhého „Smokie-bracha“ Pete Spencera. Pravda je, že češtinou nevládne, nýbrž jazykem anglickým….což bylo třeba respektovat. Naše „psí oči“ za ním vyslali Karin,která z nás asi nejlépe splňovala kritéria „zprostředkovatele (-lky)“.Pravda, nechtělo se jí,ale ty „psí oči“…své obavy překonala a vyrazila…během okamžiku byla zpátky a s Petem!To myslím dostatečně ilustruje to, jaká je Karin výborná „angličanka“ a jak vstřícný a pohodový je Pete.Když zjistil kdo jsme a co žádáme,byl svolný a trpělivý ke všemu – podepisoval se, fotil se – zkrátka byl náš.Děkujeme Karin!A tak v ten den i druhý „Smokáč“ registroval český fanklub. A jak, to jasně vyjádřil při odchodu „do hajan“ zvednutým palcem směrem k nám.Moc příjemné chvíle!   

A BUDE SE DĚKOVAT…

Děkuji Láďovi, že se uvolil po cca 20 letech svěřit svou osobu vláčku a hned na takovou štreku…a vůbec za to, že fungujeme!

Děkuji Petrovi, že má smysl pro humor, protože ten dává takovýmto akcím ten správný náboj…a za to, že při zpáteční cestě nás nenechal odjet na Berlín…

Děkuji Karin, že s vypětím všech svých psychických sil mě tentokráte šetřila a naopak svým úsilím bodovala na poli ubytování, vstupenek i komunikace s Chrisem a Petem…

Všem třem děkuji za krásný zážitek a za to, že vím, proč jsem ve fanklubu a proč nevystupuji…

„SPEŠL DÍK“ pak Janě, která ač v šoku, který ji připravila česká byrokracie, byla po celou dobu myšlenkami, telefonními hovory i SMS stále s námi a poskytla nám spoustu důležitých informací…

Totéž platí i o Johnu Beckovi, jehož informace z 25.listopadu loňského roku (16:58 hod.), jak se ukázalo, měla ve výsledku pro nás cenu zlata…

Díky Jano! Thank you John!

Laťka už je nastavena tak vysoko, že už skutečně nevím, kam až ji Láďa chce vytáhnout . Už teď se těším na další akci !

Všechny fanoušky Smokie a Chrise Normana, především pak fanklubáky

 zdraví Roman 003.   

Já jen můžu dodat, že akce byla super se super lidmi a datum 8. 2. 2006 budu mít v paměti zapsáno zlatým písmem - vždyť kdy se vám podaří se sejít a prohodit pár slov s dvěma původními členy Smokie...

L. D.

Jak to vypadalo v Drážďanech

autogramiáda a koncert Chrise 8. 2. 2006

(autor Petr Cedrych)

   Superakce Smokie fanklubu v Drážďanech  

8.2.2006 vyrazili čtyři členové fanklubu  / Láďa Duspiva, Roman Dušek, Karin Saudková a Petr Cedrych/ na koncert Chrise Normana do Drážďan. Původně mělo odjet členů pět, ale Jana Čermáková se nemohla zúčastnit, neboť státní úředníci jí nebyli schopni během čtyř týdnů vystavit nový občanský průkaz, a jak známo, bez něj není možno překročit státní hranice. Většina členů cestovala společně z Prahy, jeden se k výpravě připojil v Děčíně. Nutno předeslat, že akce byla dlouho plánována a díky tomu nedocházelo k žádným organizačním zmatkům. Ubytování v osvědčeném hotelu v centru Drážďan bylo zamluveno, vstupenky na koncert zajištěny přes internet. Již ve vlaku se prezentoval Roman jako zkušený vůdce výpravy – na mapě dokázal ukázat i věci, které tam nebyly, k hotelu nás dovedl cestami, které snad ani neexistovaly, ale vše zvládlu obdivuhodně rychle. Ve 12 hodin jsme vystoupili v Drážďanech, ve 12,35 jsme již byli ubytováni, ve 13,45jsme již byli na místě konání autogramiády Chrise – a to bylo celých 13 stanic tramvají- úplně na opačném konci Drážďan. Byli jsme zvědavi, kolik lidí se na akci dostaví. Výsledek předčil naše očekávání, ani my jsme takový zájem fanoušků nečekali. Podařilo se nám velkou část akce zaznamenat na videokameru, záběry stojí za tu všechnu námahu a někdy i na menší nepříjemnosti s občany bývalé NDR, kterým se nelíbilo, jakým způsobem si zajišťujem  dobrá místa k natáčení. Asi to nebyl jen můj dojem, ale nám, členům fanklubu, věnoval Chris více času než ostatním.Ochotně podepsal nová cérečka, podepsal se do knihy, věnoval fotografie s podpisem a prohodil pár slov, hlavně ohledně knihy od Jaroslava Císaře. Bylo jasně vidět, že Smokie fanklub cz má již dobře uložen v podvědomí. Po autogramiádě jsme se pokusili odjet do hotelu, ale cesta měla poněkud dramatičtější průběh: někomu se podařilo rozbít novou tramvaj, která zůstala bezmocně stát ve stanici. Viníkem mohl být řidič, možná že i Roman – tramvaj mohla reagovat na to, jak vychvaloval, jak se vše daří.

             Pak jsme chvíli na hotelovém pokoji diskutovali a kolem 19. hodiny vyrazili směrKulturpalast, kde se koncert konal. Díky Janě jsme věděli!!, kde má být Chris ubytován. Rozhodli jsme se, že hotel najdem a po koncertě se tam vypravíme pokusit se zkontaktovat Chrise nebo Petea Specera. Hotel byl ideálně položen – asi 100 metrů od toho našeho.Tatp prozíravost ohledně zjištění polohy hotelu se později ukázala jako velice cenná.                                                                                                                                                      

             Samotný koncert byl super. U Chrise to nepřekvapuje, byli jsme však velmi zvedavi,jak se bude prezentovat nový band. Musím uznat, že kapela je O.K- Dvě zpěvačky-zároveň muzikantky vnesly oživení do sborů – jsou velice blízké těm, které tak důverně známe od starých Smokie. Hodnotit bubeníka  je celkem zbytečné – Pete Spenser válí jako zamlada. Kytary a klávesy bych též hodnotil kladně, i když na post sólového kytaristy jsou mezi námi drobné názorové odchylky – více asi bude hodnotit Roman.Samotný koncert trval něco přes dvě hodiny bez jediné pausy. Obsah tvořily skladby z posledních tří alb včetné nejnovějšího Milion Miles a pak staré osvědčené pecky od Smokie.

              Po koncertě jsme chvíli čekali, zda se neobjeví někdo z kapely, ale tato včetně Chrise použila trik s bočními východy a po anglicku se vypařila. Zahlédli jsme jen Chrise, jak kynul rukou z auta. Zašli jsme tudíž do hotelu, kde byli umělci ubytováni. Zde jsme natrefili na Petea Spencera, kterak v poklidu popíjí pivko. Byla vyslána Karin, aby se pokusila  přesvědčit ho, aby na chvíli přijal pozvání k našemu stolu. Světe div se, za chvilku se objevili oba. Pete v naprosté pohodě, prohodil pár slov, věnoval podpisy a nakonec se s námi nechal vyfotografovat na společné foto. Poté ještě jednou pozdravil a odkráčel za svými společníky.

             Tak to bylo stručné vyjádření toho, co se vše stalo v Drážďanech. Ještě jednou musím konstatovat, že celá akce byla super a je nutno poděkovat všem, kteří se na jejím zdaru podíleli – Láďovi a Karin za rezervaci lístků a ubytování, Romanovi za vypracování podrobného místopisného a časového itineráře/ čas byl naprogramován snad na milisekundy/.

              Pod dojmy z této akce doporučuji všem ostatním členům fanklubu, aby někdy též zkusili vyrazit na některý z koncertů Chrise či Smokie .